Trenér roku Koubek děkuje manželce. Zaslouží si obdiv, říká plzeňský kouč

Postup do čtvrtfinále Konferenční ligy, na domácí scéně třetí místo v lize a finále tuzemského poháru MOL Cup. Taková byla bilance kouče Miroslava Koubka na lavičce Viktorie Plzeň v roce 2024, vysloužil si za ní právem cenu Trenér roku. Letos už navíc navázal fantastickým postupem do osmifinále Evropské ligy, což je důkaz, že je trofej ve správných rukou.

„Speciální díky patří mojí ženě, která nese můj trenérský úděl přes čtyřicet let. Zaslouží si můj obdiv,“ říkal Miroslav Koubek na tiskové konferenci po vyhlášení ankety, kde ho právě manželka doprovázela. Děkoval také všem, co mu dali hlas, ale i realizačnímu týmu Viktorie Plzeň, skvělému mužstvu a všem zaměstnancům klubu.

„Obrovsky si toho cením. Nejsem nejmladší, nedoufal jsem, že bych se dožil takové krásné chvíle,“ doplnil 73letý kouč, který už před deseti lety dovedl plzeňskou Viktorii k mistrovskému titulu. Teď slaví úspěchy především na mezinárodní scéně. Loni byl s týmem ve čtvrtfinále Konferenční ligy, letos zase v osmifinále Evropské ligy.

Trenére jste na vrcholu trenérské kariéry?
Pravděpodobně ano. Minulého roku si vzhledem k účinkování týmu v Evropě cením nejvíc. Můžeme v Plzni konstatovat, že loňský rok byl dobrý.

Letos jste vypadli v osmifinále Evropské ligy po vyrovnaných soubojích s Laziem Řím. Jaké byly vaše pocity krátce po odvetě v Římě?
Já tomu říkám, že se jedno oko směje a druhé pláče.

Řekl byste, že je až kruté, takhle vypadnout z Evropské ligy?
Takový je sport, když vidíte jiné zápasy v evropských soutěžích. Kolikrát rozhodují detaily. Hrana mezi úspěchem a neúspěchem je tenká, někdy je to o vteřině, o náhodě, o odrazu balonu.

Co vám osobně zápasy v evropských pohárech daly?
Na mezinárodním poli máte nabité stadiony. To prostředí na vás vytváří tlak, který vás utužuje. Já jsem se hlavně naučil nebát se velkých zvířat. Není potřeba mít respekt, musíte připravit mužstvo a napumpovat do něj motivační věci, pracovat i na psychologické stránce.

A co vám to vzalo?
Kdo to neprožil, tak to nepochopí. Já ani neměl čas se projít. Neustále jsem se připravoval u videa, cestování, hotel, letadlo a autobus. Ale takhle je to v pořádku, bez toho by byl fotbal smutnější.

Které zápasy byste označil za nejlepší?
Jasně nejlepší byla domácí utkání s Anderlechtem, Ferencvárosem a Realem Sociedad, které jsme vyhráli. Ale velmi dobrý výkon jsme podali i ve Frankfurtu (3:3), takže dobrých zápasů bylo víc. Nenajdete žádného soupeře, který by s námi zametl. A to jsme potkávali samé kvalitní značky, včetně Lazia. To je obrovsky cenné zjištění.

Práce fotbalového trenéra je hodně emotivní, jak to máte se stresem?
V mládí to bylo daleko stresovější. Když to člověk dělá takovou dobu, stane se odolnějším, ošlehanějším.

Prozradíte, kdo byl vaším trenérským vzorem?
Nejen já, ale celá moje generace, jsme měli velký obdiv k panu Václavu Ježkovi (kouč mistrů Evropy z roku 1976 – pozn. aut.). To je trenér století. Měl jsem to štěstí, že jsem byl v kabině, když vedl Spartu. Byl obrovskou inspirací pro nás všechny, kteří jsme se dali na trenérskou dráhu. Neznám nikoho lepšího.

V poslední době se stále častěji objevují zprávy o zájmu klubů z prestižních lig o vaše hráče Durosinmiho se Šulcem. Mají na to prosadit se i v těchto soutěžích?
Já jsem o tom přesvědčený, že na to mají. Pavel Šulc dlouhodobě prokazuje evropskou třídu, Rafiu Durosinmi se po dlouhém zranění dostává na vysokou úroveň, kterou ukazoval předtím. Realizační týmy obecně se snaží hráče posouvat výkonnostně výš. Pokud se to povede, jako v případě Pavla (Šulc), máte z toho velkou radost.

Původně přišel do Plzně jako tzv. překlenovacího kouč. Loni jste si vysloužil nový kontrakt, který vám vyprší v červnu. Budete pokračovat i v příští sezoně?
Pokud jde o pokračování, tak na to vždycky musí být dva. V tuto chvíli není konkrétní odpověď, takže asi takhle bych to řekl.